Jan Valoušek
Nerovní bratranci
Alena Wagnerová
Nebyl to jen Franz Kafka, který se marně snažil získat zájem svého
otce pro své knihy. Ani mému prastrýci Janu Valouškovi se nevedlo
lépe, když při návštěvách svého bratra na botovou skříň v naší předsíni
nesměle kladl své nové knihy. V naší rodině je nikdo nečetl, snad ani
jeho bratr ne. Co se také dalo literárně očekávat od v roce 1872
narozeného absolventa jednotřídky v moravských Divákách, které
teprve o dobrých dvacet let později Rokem na vsi udělali známými
bratři Mrštíkové? Naši četbu řídil Thomas Mann.
Můj rodinou přezíraný prastrýc si ovšem na nedostatek čtenářů
stěžovat nemohl. Mezi roky 1920 až 1940 vyšlo v katolické
Cyrilometodějské knihtiskárně a nakladatelství V. Kotrby víc než
dvanáct jeho románů a povídek. Většina z nich se odehrávala na
Sibiři, kde za první světové války strávil dobré tři roky v zajetí, a již si
zřejmě zamiloval. Rakouští zajatci tu byli umísťováni do rodin, což
jistě přispělo k autorově dobré znalosti místního prostředí.
V Novosibirsku se, jak popisuje, dokonce setkal s absolventkou
brněnské školy pro ženská povolání,Vesny.
Psát, prostě ale ne bez výrazu můj prastrýc uměl:``Blížil se podzim. Na
Sibiři je to skok z léta do zimy – jako na jaře sněhy rázem roztají
v hřejivých paprscích slunce. Předzvěstí zimního období dávají tušiti
vystupující ranní mlhy a páry, odkloněné slunce nemůže prorazit
hustoty jejich. Než přírodní proměna stane se skutkem – i člověk je
zachvácen obdobnou elegií. Tento přechod z léta do zimy je jeden
z nejbolestnějších. Rychle mizící krátké léto je cosi, čemu
jsme se oddali s celou vervou svého žití a od čeho se máme
odtrhnouti,``začíná svůj sibiřský román Nezvěstní vydaný roku 1929.
Jeho Sibiř je zemí v pohledu zdola, Sibiř zim a jednoduchých lidí, jako
byl můj prastrýc sám, do jejichž života začíná pomalu ale jistě
zasahovat ohlas revoluce rušící staré pořádky a hodnoty. Pro autora
ale v jeho díle pravda, láska k lidem a k zemi, víra v život i Boha ještě
stále platí jako samozřejmé životní skutečnosti. A kromě toho do svých
knih o Sibiři zapracoval i řadu cenných historických reálií a dokonce i
statistických údajů z předrevolučního
Ruska.
Jan Valoušek ale nebyl jediným autorem v naší rodině. Tím druhým
nebyl nikdo jiný než jeho bratranec Miloš Marten. Větší protiklad
mezi lidovým spisovatelem Janem Valouškem a o jedenáct let mladším
významným představitelem české dekadence a kulturního dění kolem
přelomu století, Milošem Martenem, si sotva dovedeme představit.
Martenův otec, Jan Šebesta, a matka mého prastrýce a mého dědečka
byli sourozenci z poměrně velké selské usedlosti v Divákách. Ale jak už
tomu tehdy bylo, nejstarší syn dostal grunt, mladší šel na studie do
Vídně a dcera ostrouhala. Bez věna jí nezbylo nic jiného než provdat
se za chudého chalupníka Valouška, který k tomu ještě brzy zemřel.
Pro její dva syny vzdělání skončilo absolvováním divácké jednotřídky.
Strýc Šebesta, vysoký státní úředník na brněnském místodržitelství ale
na své synovce nezapomněl a oběma pomohl k místům podúředníků
ve svém úřadě. Sociální rozdíl mezi blahobytnou měšťanskou rodinou
strýce se ženou Francouzkou a oběma synovci z malých poměrů se
ale překlenout nedal. Jedním z jeho projevů byla i skepse
k ``dekadentu`` Miloši Martenovi, která v naší rodině ještě
léta vládla, takže se u nás nečetl ani on.
Svou prvotinu Z války a zajetí vydal Jan Valoušek v roce 1920;
Martenovo dílo bylo tehdy už uzavřeno dialogem Nad městem
jehož vydání se autor nedožil.
