Kde lišky dávají dobrou noc - pohádka
V okolí města Saarbrückenu se přemnožily lišky a bylo je vidět čím dál častěji i v ulicích. Žraly slimáky v zahradách, hrabaly se v odpadcícha a lidí se nebály. Bezdomovci je krmili a dovolovali jim, aby se s nimi hřály u ohně. Často bylo vidět, jak se za bezdomovcm po ulici plíží jedna nebo dvě lišky. S příchodem zimy bezdomoci začali chodit na polévku k Armádě spásy, která pro lišky pořídila nepřekotitelné misky.
Pan Köhler zamykal před domem auto a lekl se, když na něho někdo zezadu promluvil.
„Nevzal byste si ji na zimu domů? Není na tom moc dobře.“
Pan Köhler se otočil. Za ním stál bezdomovec s liškou v náručí. Měla ovázanou pravou přední tlapku, byla trochu vypelichaná a opravdu nevypadala moc dobře.
„Má v tlapce infekci a u nás ji nevyléčíme.“
Pan Köhler chtěl říci ne, ale místo toho se zeptal:
„A nemá blechy?“
Za tři minuty už nesl pan Köhler lišku k domu a bezdomovec strkal do kapsy bankovku. Přes plot pak ještě na pana Köhlera zavolal:
„Jo, a nelekněte se, umí trochu mluvit.“
Lišky přece nemluví, pomyslel si pan Köhler. To jsem zase naletěl. To už byl doma, děti se radovaly z lišky a paní Köhlerová se chytala za hlavu. Lišku uložili na starou deku k topení. Nehýbala se, jen občas pootevřela oko. Paní Köhlerová jí sáhla na čumák a prohlásila, že liška má teplotu a že se musí zavolat doktor.
Zvěrolékař přišel zrovna když Köhlerovi seděli u večeře. Dal lišce penicilínovou injekci a řekl, že jí mají dávat po lžičkách teplé mléko. Děti šly spát až v deset, protože trvaly na tom, že musejí lišku na noc nakrmit.
V půl dvanácté šel do postele i pan Köhler a zastavil se u lišky. Oči měla otevřené a dívala se na něj. Nabral na lžičku mléko z hrnku, který děti nechaly na podlaze. Pootevřel lišce tlamičku a nalil do ní mléko. Liška polkla a tichounce zašeptala:
„Děkuju.“
